Nuž, vzhůru k výšinám!
Čím jsou mi vazby tĕla?
Já neznám smrti chlad, já neznám zhynutí!
Mně jest, jak hudba sfér by nad mou hlavou zněla,
já letím hvězdám vstříc na bile peruti!
Má duše na vlnách jak lotosu květ bují,
zní vůně,láska má se vznáší výš a výš,
kol moje myšlenky poletují
jak pestří motýli ku hvězdám blíž a blíž!
Má duše, paprsek, se v modrém vzduchu houpá a vidí,
co sní květ na dně v svém kalichu, čím třtina zasténá,
když bře hu vlna skoupá ji ústy vlhkými chce zlíbat, potichu.
Má duše réva jest, po kmenu lidstva se vine,
proplítá svým svěžím lupením a roste
výš a výš až nebes do azuru,
svět blaží chladem svým a hvězdy nadšením!
A všecky písně mé, jež posud vnitru spaly,
jak hrozny bohaté se lesknou vní,
a vyzpívané juž se ptačím křídlem vzpjaly krouží
ve výši a jejich hymnus zní!
Jsem tvým, ó přírodo!
V tvůj éter květ můj spěje!
Ó, zemé, v hrudi tvé tkví moje kořeny!
A slunce z čiše své déšt’
blesků na mne leje a měsíc
tichými mne zlatî plameny!
Jsem tvým, ó přírodo,
tak věčnĕ na tvém lůně bezžalů,
nadĕje, bez tuch a rozmarů,
chi spáti věčný sen, má duše jen jak vůnĕ
at’ letí ze květů a jak blesk z pohárů!
|
Nüüd üles, kõrguste poole!
Mis saavad mulle tähendada keha köidikud?
Ma ei tunne hukku, ei tunne surma külmust.
Mul on tunne, justkui kõlaks mu pea kohal taevaste sfääride muusika,
ma lendan valgeil tiivul vastu tähtedele!
Mu hing on nagu lainetel hõljuv lokkav lootoseõis,
millest heljuv lõhn, minu armastus heljub aina kõrgemale,
ümberringi kõrguses lendlevad keereldes minu mõtted
kirjude liblikatena tähtedele lähemale ja lähemale!
Minu hing hällib siniõhus kui päikesekiir ja näeb,
millest unistab lill oma õiekarika põhjas, mispärast pilliroog oigab,
kui kallast uhtuv laine tahab teda niiskete huultega vaikselt suudelda.
Minu hing on kui viinamarjaväät, mis tõuseb mööda inimkonna tüve,
põimudes selle ümber oma värskete köisraagudega
ning kasvades ikka kõrgemale taevakõrgustesse ja sinasse,
maailm tunneb oma jahedusest õndsust ning tähed on vaimustuses!
Ja kõik mu laulud, mis on seni mu sisemuses maganud,
nagu rikkalikud viinamarjakobarad, milles küütleb kuld,
on välja laulduna justkui linnutiivul tõusnud
ning lendlevad keereldes kõrgustes ja kõlab nende hümn!
Ma olen sinu oma, oo loodus!
Sinu sinasse on puhkenud minu õis!
Oo maa, su rinnas on mu juured!
Ja päike kallab oma karikast
minu peale välkudevihma
ja kuu kuldab mind üle oma tasaste leekidega!
Olen sinu oma, oo loodus,
nii igavesti sinu rüpes,
ilma igatsuse ja kurbuseta tahan magada igavest und.
Las minu hing vaid tõuseb lõhnana üles lilledest
ja särab välguna karikatest!
|
|