Zlatá ulička
Kuldne tänav
Hradčany laulud
Muusika autor Leoš Janáček
Sõnade autor Frantisek Serafim Procházka
Tõlge Mairi Kõrvel
Tervikteosest
Hradčanské písničky
Žlutý, modrý, šedý domek,
jako hračka dĕtská,
v zátiší to nezalehne
žádná vlna svĕtská.
Proužek nebe v domků tlumy
probleskává šeře.
Ve hlubině z dálky šumí
ze príkopu keře.
Nikde nebulo zde nikdy zlata
a jen stopy hořkých smutků
v tlusté hradbĕ leži,
a vše co kdy osiřelo,
sem jak by se cbĕhlo,
a kde palác zvedá čelo,
na práh mu to lehlo.
Na dva kroky od té bidy
Nádhery co skvĕlé!
Ale taky zadumané,
taky osiřelé.
Višli, chudá uličko ty,
Že tam tráva puči,
Zlaté jizby, sínĕ širé
Že jsou ještĕ chudši?
|
Kollane, sinine, hall majake
nagu laste mänguasi,
sellesse vaikellu ei kostu
ükski maine lainetus.
Taevatriip välgatab korraks
majade hallis hämaruses.
Kauguses vallikraavide sügavuses
kohisevad põõsad.
Mitte kusagil pole siin iialgi kulda olnud,
ainult mõrkja kurbuse jäljed
lamavad paksus kindlusemüüris
ja kõik see nende kahe torni varjus,
mis eal on orvuks jäänud,
oleks justkui siia kokku jooksnud
ning lossilävele maha langenud.
Kahe sammu kaugusel sellest viletsusest
on hiilgav toredus.
Kuid seegi on justkui mõttesse vajunud
ning üksildane.
Kas sa tead, vaene tänav,
et seal kusagil võrsub rohi
ning et kuldsed kojad ja laiad saalid
võivad olla veelgi vaesemad?
|
|
Plačíčí fontána
Nuttev purskkaev
Hradčany laulud
Muusika autor Leoš Janáček
Sõnade autor Frantisek Serafim Procházka
Tõlge Mairi Kõrvel
Tervikteosest
Hradčanské písničky
K sladké písni slavíka,
Slyšte, jak nařiká
spadlá ke krůpĕji krůpĕj,
jako slaza veliká.
Nezvoní, již nezpívá,
Fontána plačtivá, se spĕžové
misky vzdechem slza se odlívá.
Slyšeti je každý den
Její vzlyk a její sten!
V zahradě jen přistup bliž,
v houšti utajen.
Když kol ticho jako hrob,
když zvon doznĕl beze stop,
v zahradách cos rozvzlyklo se,
a vzlykten žhne do útrob.
Žlutým listim postlána
nad čím pláče fontána,
po čem vzdychá usedavě
od večera do rána?
Pohádka šla zahradou
s družinou svou královskou,
u fontány plesávala,
zašla, zhasla s krásou svou.
Zašla, chtěla nechtěla,
touha její doznĕla,
pro ni tiché slzy kanou,
pohádka ta umřela!
|
Koos ööbiku magusa lauluga,
kuulge vaid, kuidas ta kaebleb.
Tilgale langeb tilk,
nagu hiigelsuured pisarad.
Enam ei helise, ei laula
nuttev purskkaev, karikast ohkega poetub pisar,
purskkaev ei helise, ei laula.
Kuulda on iga päev
tema nuukseid ja oigeid.
Astu vaid aias lähemale -
hämarasse padrikusse on ta peitunud.
Kui ümberringi on vaikne nagu hauas,
kui kellahelin on jälgi jätmata vaikinud,
aedades miski nuuksatas
ning see nuuksumine tungib kõrvetades põue.
Kuldsete lehtedega sillutatud maa kohal
nutab purskkaev.
Mille pärast nutab ta
südantlõhestavalt õhtust hommikuni?
Mööda aeda kõndis muinasjutt
oma kuningliku saatjaskonnaga,
juubeldas, hõiskas, purskkaevu juures
ja kustus lõpuks kogu oma ilus.
Igatsused olid vaikinud,
tema jaoks lõpuni kõlanud.
Vaiksed pisarad veerevad -
see muinasjutt on surnud!
|
|
Belveder
Hradčany laulud
Muusika autor Leoš Janáček
Sõnade autor Frantisek Serafim Procházka
Tõlge Mairi Kõrvel
Tervikteosest
Hradčanské písničky
Kamenná bá seň v květné houšti,
Zelený smaragd v prstenu!
Lipa kol nízké větve spouští
Stříbrných plné pupenů,
Hymnický pozdrav vĕčné krásy
Vypjatým jásá obloukem.
Chrtů pár sivých jak hrá si
ve skocích travným paloukem.
Akordem harfa v sladkém roztoužení
zahradou tiše zazněla.
Do strun to sáhla v sladkém
sněni pravnučka rodu Jagella.
Tóny se linou šepotavě,
jak by kohos vábily.
A květy rudé pučí žhavĕ
do snĕné krásné idyly.
Leč báseň klame.
Tak být mĕlo.
Královno, kdes zůstala?
Mrtvé zde leží tvoje tělo,
a harfa darmo čekala.
A věže tvrdé za příkopem
strmě se poblíž zdvíhají.
A okénka v mřížích, děrou stropem
Buřiči v hlubeň padají.
A jejich kletby, jejich stony
v zahradu drsně zalehnou.
Přehluši, harfo, tvoje tóny.
Ach, požáry vůkol vzplanou!
Budou senové děje kouti
a bratr bratra s trůnu rve.
Sílený král v útulku lásky koncem pouti,
lká hoře své, šílený král.
Oj, přiletí vichry,
bouř vše rváti započne kolkol příšerná.
Ty, budeš státi, kamenná básni nádherná!
Stavěla láska tvoji pýchu,
tesala krásu v kameny,
co jinde drtil českou lichu
běs hněvu divě zjitřený.
Och, kdyby láska jenom žila,
jdouc krajem s přízni ve zraku,
ubonhá země,
kde by bylo zázraků!
|
Kivist luuletus õitsevas padrikus,
roheline smaragd sõrmuses.
Pärn langetab oma hõbedasi pungi täis oksad
ümberringi madalale maha.
Tervitatagu hümniga igavest ilu,
mis juubeldab kõrguva võidukaarena.
Hurdapaar hall hüppab mängeldes
mööda rohelist välu.
Kandudes vaikse harfiakordina
magusas ihaluses mööda aeda, helises lõpuni.
Puudutas pillikeeli magusas
Jagiellode soost lapselapse unistuses.
Toonid voogavad sosinal,
justkui kedagi meelitades.
Ja õied punguvad punaselt hõõguvatena
selles kaunis unenäolises idüllis.
Ent luuletus petab.
Nii oleks pidanud kõik olema.
Kuninganna, kuhu sa jäid?
Surnult lamab siin sinu keha,
ja harf ootas asjata.
Ja karmid kindlusetornid vallikraavi taga
nihkuvad järsult lähemale.
Ja väiksed võretatud aknad käristavad lage,
mässajad langevad.
Ja nende sajatused, nende oiged
jäävad aeda kalgilt kõlama.
Vaigista, harf, oma toone.
Ah! Ümberringi lõõmavad tulekahjud!
Hakatakse sepistatama uut ajalugu,
vend troonilt tõukab venna.
Palverännaku lõpul armastuse varjupaigas
hullunud kuningas kaebab oma muret.
Oh, kohale lendavad rajud ja tormid
märatsedes kõike lõhkuma.
Sina jääd kindlalt seisma, imekaunis luuletus!
Selle toreduse püstitas armastus,
raius ilu jäädavalt kivisse,
seesama, mis teisal põrmustas tšehhi vahvuse,
nagu raevukas, metsik, ärritatud sorts.
Oh, kui armastus vaid elaks,
käiks mööda maad, pilgus heatahtlikkus,
vaene maa,
kui vaid sünniks imesid!
|
|
|